!!!Dům mrtvých!!!

text a foto- Jiří X. Doležal

tištěný Reflex 33/1999

Totot není investigativní reportáž popisující nějaký nešvar- následný text je prostým pozizivistickým popisem fabriky. Ovšem fabriky natolik bizarní, že i její pouhý popis snad čtenáře zaujme. Ona fabrika totiž zpracovává mrtvoly.

V Asii jsem mnohokrát viděl na ulicích a u cest ležet mrtvoly zvířat. Psů, Krav i prasat. Hodovali na nich ptáci, psi a prasata. Moc se mi to nelíbilo- nepohoršovala mě skutečnost, že živé prase žere mrtvé prase, tak to holt v životě chodí. Prase je prase je prase. Pohoršovalo mě, že tam ta mrtvola leží napospas, ponechaná svému osudu. A smrdí.

Odjakživa mám zafixováno, že v naší zemi se mrtvá těla zvířat kdesi spalují. nevím, odkud tu informaci mám- každopádně je uložena někde hluboko v podvědomí a zjišťuji, že si to myslí všichni v mém okolí. Není to samozřejmě pravda.

Stejně tak hluboko- a to asi pravda bude- mám zafixováno, že civilizované město/ země se pozná podle toho, že se na ulicích naválí mrtvolky psů a prasat.

Provoz ústavu byl zahájen patnáctého srpna devatenáct set padesát tři (1953), a to pod názvem Kafilérie, podnik hl. města Prahy v Tišicích, jako náhrada za zastaralý provoz v Praze- Podolí.

V té době byla kafilérie komunálním podnikem odborumístního průmyslu Ústředního národního výboru hlavního města Prahy o zpracovalé kapacitě 6000 tun surovin ročně. Funkci ředitele vykonával pan Rudolf Kratochvíl, čtu v propagační brožurce podniku. V současnosti se jmenuje Veterinární asistanční ústav Tišice, a.s.,  ředitelem je inženýr Zdeněk Špitálský, a já stojím před branou fabriky a pokouším se nezvracet. protože všude kolem mě je pach. ne pach hniloby, ne pach mršiny, ale těžko definovatelný pach odér masokostní moučky. Jinak řečeno: pach smrti.

ŘEDITELNA

Inženýr Špitálský je původně stojař. V oboru kafilérie ale pracuje šestadvacet let. po vysoké škole se oženil, sháněl jako každý v této životní etapě byt a bylo mu celkem jedno, kde ten byt bude.

Našel jej v Českém Brodě- a byl to byt služební, byt mistra ve výrobně krmiv pro psy. po osmi letech působení ing. Špitálského v Českém Brodě měl podnik šest středisek a pan inženýr odešel na ústředí podniku do funkce výrobního náměstka. Ústředí se rozpadlo v devadesátém roce a ing. Špitálský založil eseročko, které se zabývalo vývozem kafilérního tuku a dovozem masokostní moučky. Po nějaké době se vrátil ke krmivům pro psy., a před třemi lety ho oslovil nový vlastník kafilérie a nabídl mu místo ředitele. Přijal.

V ředitelně to nesmrdí- ale inženýr Špitálský se do ní a z ní musí nějak dostat. Tak se ptám, jak se naučil ten smrad snášet. "Člověk se to naučí praxí- naučíte se chápat kavadery, mrtvá těla zvířat, jako materiál." Pan ředitel působí dojmem technokrata, který smarad bere jako nutný doprovod technologického procesu a prostě ví, že se s ním musí naučit žít. Já bych to asi nedokázal.

CESTA TĚLA

"Když se kohokoliv na ulici zeptáme, co se dělá s mrtvými zvířaty, řekne vám, že se spalují. Přitom se tady nespaluje vůbec nic,"říká inženýr Špitálský a pomalu mi vysvětluje, co a ajak jeho "spalovna", kde se nespaluje dělá. Co do ní vstupuje, co se se vstupním materiálem děje a co je na výstupu.

Hlavní vstupy do kafilérie jsou nejméně čtyři. První z nich jsou zemedělské závody zabývající se živočišnou výrobou, závody chovajíci prasata, skot či ovce. Pokud v takovém závodě dojde k úhynu zvířete, nahlásí to závod dispečerce kafilérie. Nejpozději do čtyřiadvaceti hodin od nahlášení si tlo převezme jedna z osmi kafilérních avii, kterým dělá "výjezdní program" dispečer závodu.

Druhým hlavním vstup jsou mrtvolky drobných zvířat- z drůbežáren. Pokud tam dojde k většímu úhynu, přistaví, na základě objednávky drůbežárny kafilérie, sedmitunový kontejner.

Třetím vstupem jsou pražské mrazáky, kam ukládá sběrná služba  pražského magistrátu mrtvá těla zvířat nalezených v pražských ulicích. VAÚ má s magistrátem smlouvu a mrazáky dv akrát týdně vybírá. Stejně tak kafilérní vozyobjíždějí, je- li potřeba, drobné řezníky a odvážejí odpad z jejich porážek.

Tyhle vstupy tvoří asi patnáct procent vstupů kafilérie. Zbytek- to jest pětaosmdesát procent vstupů- tvoří jinak nezpracovatelné zbytky z průmyslových porážek masokombinátu.

Když těla diojedou do kafilérie, tak jedná- li se o zachovalé, neshnilé tělo hovězího dobytka- se stáhne kůže a ta se nechá standartně vydělat. Tělo pak jde do obří vany, ze které putuje do drtičky, která těla rozmělní na kousky menší než krychle o hraně pěti centimetrů. Rozdrtí všechno- kosti, maso i kůži mrtvích těl.

Z drtičky pokračuje směs vody, rozemletých těl a ostatní odpadové suroviny do zařízení zvaného předvařák- což je obří kotel o obsahu patnácti tun. Tam se smě vaří dvacet minut pod tlakem tří a půl atmosféry a při teplotě sto třicet tři stupně Celsia. Což jsou podmínky, které nejenže vyhovují předpisů EU, ale dokonce podmínky, ve kterých z choroboplodných zárodků podle současnosti biologie nemůže NIC přežít.

Převařená směs- teď už hustá masová polévka vizuálně připomínající staročeskou prdelačku- se přečerpává do sušáku, kde se z ní odpařuje voda. Obsah vody v těle savců je asi sedmdesát procent. obsah vody ve výstupu kafilérie- v masokostní moučce- jsou dvě procenta.

Po vysušení zbývá hustá mazlavá hmota. Páchne- ale jinak než těla přicházející do kafilérie. nepáchne rozkladem, ale už onim nedefinovatelným odérem smrti, který se nad závodem vznáší jako kletba.

Hmota se lisuje a- stejně jako u oliv- se z ní odlisuje tuk. V našem případě ovšem kafilérní. To je jeden z výstupů závodu. Používá se po přečištění v tukových závodech- nejdříve jej rozdělí na frakce a pak se z nich vyrábí běžná drogérie- třeba prášky na praní. Neslouží k lidské spotřebě.

Druhým výstupem kafilérie je masokostní moučka. Ta se mele a slouží jako materiál pro výrobu krmných směsí pro psy, drůbež a prasata.

Konečně třetím výstupem je smrad na VAÚ. "Jsme v normě!" říká pan ředitel a aukazuje mi protokoli o autorizovaném měření emisí, na kterých stojí, že kafilérie smrdí tak málo, že se pohodlně vejde do norem EU. A že odsmradění, které v Tišicích dosahují, se blíží horní hranici technologických možností odsmradění tohoto typu provozu.

Vedle toho standardního procesu má VAÚ ještě linku na zpracování krve z masokombinátů- ale to do povídání o osudech mrtvých tělnepatří.

Cesta těl probíhá pod přísným veterinárním dohledem- kontroly jezdí dvakrát týdně a relevantní faktory (tlak, teplota a čas varu v kotli) se dvojmo (strojově a ručně) zaznamenávají.

Ústav v Tišicích obsluhuje Prahu, okresy Praha- západ, Praha- výcho, Mělník, Nymburk a část Kolína. Tedy vlastně jen malý kousek středoičeského kraje. Přesto ročně zpracuje dvaadvacet tisíc tun materiálu na vstup. To jest devadesát tun denně.

Bez ohledu na technologickou úspěšnost odpuštění kafilérie se to opravdu moc nedá dýchat- a tak se pana ředitele ptám, jak dostává do provozu lidi. Vysvětluje , že v oblasti je nezaměstnanost, že ve VAÚ je vyšší průměrný plat, než je v okolí zvykem (12 000,- Kč měsíčně) a že se lidi hlásí sami.

"Při vstupním pohovoru se každého zeptám, jestli ví, do čeho jde. Pak mu ukážu provoz. Každý třetí odpadne."

TŘETÍ ZE TŘÍ

Pak mne pan ředitel vybaví protiinfekčním oblečením a obutím, dá instrukce dámě z ředitelství, aby se o mě postarala, až omdlím, a dohlédla, abych zvracel na správná místa a neomdlel do drtičky, a jdeme fotografovat do provozu.

Asi by měl popisovat, jak náklaďáky přivážejí do obří haly plné korby mrtvých zvířat a sypou ta těla do gigantických van. Jak zaměstnanci kafilerie stahují zachovalá těla z kůže. Jak se shrnuje obsah sběrné vany doo drtičky, jak ocelový šnek dopravuje těla kamsi do stroje a z toho stroje padá rozemleté maso, které putuje do předvařáku... Ale nemůžu- protože bych lhal. Nepamatuji si to totiž úplně přesně. Vím, že něco takového tam bylo, že nějaké vany, nějaká těla... Ale nepamatuju si to přesně. Jediné, co si pamatuji opravdu dobře, je ten smrad. A neustálá nevolnost, neustálé stahy žaludku a boj o uchování elementární důstojnosti. nechtělo se mi tam zvracet- obzvláště ne před ženou, která mne doprováztela.

Snad po hodině v hale si jí mne zželelo. Odvedla mne do laboratoře, kde jsem si mohl zapálit cigaretu a kde mi dali sodovku. Pomalu jsem začínal zase normálně vnímat- a první, co jsem zaslechl, byla lakonická poznámka ženy v bílém plášti: "No jo, chlapi b... vždycky..."

A to mě uklidnilo- že se jako nemusím stydět, když v tom nejsem sám- , že jsem o té kafilérii začal přemýšlet. A najednou mi docházelo, že zten oblat puchu nad ní je jenom koncentrovaným, centralizovaným smradem- a že smrad z těch mrtvol, které za den kafilérie zpracuje, by byl mnohem větší, kdyby se nechaly ležet tam, kde padly.

A že VAÚ- který z mrtvých těl dělá žrádlo pro psy a prasata a vytváří malý ostrůvek smradu- je vllastně učebnicovým příkladem toho, jak mají fungovat s loužit moderní technologie. Protože začátek- mrtvé tělo zvířete- a konec- nažrané prase či pes- jsou stejné, ať už to zařizuje příroda, nebo kafilérie. Řád není narušen. Ale díky existenci tékafilérie cítíme pach smrti, jen když ji míjime v aute, a není cítit v našich ulicích.